Směr Polsko!
V úterý 17. 4. 2018 jsme v 6.00 hodin ráno vyjeli na exkurzi do Polska. Čekaly nás tři zastávky.
Po více jak třech hodinách jízdy jsme dorazili k první z nich. Bylo to Muzeum kovářství v Bienkowicích. Zde otec Robert a syn Jan Sochovi bydlí se svými rodinami v domě, jehož součástí je historická kovárna vzniklá již v 18. století. Vlastní muzeum bylo založené v roce 1999 a je nejbohatší sbírkou strojů a kovářského nářadí v Polsku. Starožitné předměty shromáždila rodina Sochů v průběhu devíti generací, neboť toto kovářské řemeslo se u nich dědí z generace na generaci. Předmětů je více než 100 a nejstaršími jsou zděné kovářské ohniště a kožený měch, obojí z roku 1702. Muzeum nejvíce zaujalo žáky oboru umělecký kovář, zámečník a pasíř a oboru podkovář a zemědělský kovář, kteří vše mohli posoudit „odborným okem“. Všichni jsme se navíc procvičili v polštině, čehož jsme se zpočátku trošku obávali. Ale nakonec jsme zjistili, že Slované se domluví vždycky.
Po další hodině jízdy jsme zastavili v Gliwicích. Velké polské město je známé tím, že se zde 31. 8. 1939 uskutečnila operace Himmler, při níž oddíl příslušníků SS převlečených do polských uniforem přepadl svou radiostanici a odvysílal projev o obsazení stanice polským vojskem. Na místě incidentu zůstali zastřelení vězňové převlečení do polských uniforem. A důvod? Hitler hledal záminku k útoku na Polsko. To se mu podařilo a mohl tudíž rozpoutat 2. světovou válku. A právě k věži této radiostanice jsme zamířili. Překvapila nás jednak výškou – svými 111 m je nejvyšší dřevěnou věží v Evropě a druhou nejvyšší na světě, jednak krásně zvelebeným okolím, které pietně připomíná tuto neblahou historickou událost. Po prohlídce a vyfocení jsme už ale mířili k hlavnímu cíli naší cesty.
Tou byl koncentrační a vyhlazovací tábor v Osvětimi – Auschwitz I a Auschwitz II. Zde nás čekaly 3 a půl hodiny na místě strachu, hrůzy a nezměrného lidského utrpení. Apellplatz, domy zděné i dřevěné, palandy, kde na jedné posteli muselo spát osm lidí, domy „hygieny“, šibenice, místa trýznění, plynová komora, spalovny,…. Na vlastní oči jsme viděli, kam až může dojít rasová, ale i jakákoliv jiná, nenávist. A to vše nenechalo nikoho z nás klidným.
Co říci závěrem? Exkurze na místa „kudy kráčely dějiny“, jak světové, tak našeho učebního oboru, se vydařila a dala nám i mnohé podněty k zamyšlení.
Tak, do widzenia, Polska!
Mgr. Eva Sychrová