V pátek 21. 3. 2025 se skupina 27 osob (4 učitelé a 23 žáků) vypravila do Věznice Rýnovice. Jeli jsme 3 dodávkami a cesta nám trvala dvě hodiny, protože věznice je jednou z částí města Jablonec nad Nisou.

Proč jsme se sem ale vypravili? Impulsem pro tuto výpravu se stal dopis jednoho z vězňů, který je od roku 2011 ve výkonu trestu. V současné době si trest odpykává právě v této věznici. Do vězení se dostal díky drogám. Jak sám říká, nejdříve užíval jen lehké drogy, později tvrdší, až skončil u pervitinu. Pervitin nejen užíval, ale také vyráběl. O svých mnohaletých zkušenostech s drogami se rozhodl vyprávět v rámci protidrogové prevence. Školám nabízí možnost online diskuze formou videohovoru nebo osobně „tváří v tvář“ přímo ve vězení. Jeho beseda má název „Rizika braní drog a závislosti“ a účastníky v ní seznamuje se svým životním příběhem. Rizika braní drog dokládá barevnými fotkami lidí, kteří začali užívat drogy jako mladí a krásní a z nichž se během i třeba jen roku staly trosky, na které je těžké se jen podívat – díky tomu, jak se na nich užívání drog podepsalo a obralo je o krásu, zdraví, vitalitu, inteligenci.

Z těchto dvou možností jsme si vybrali tu druhou, tedy osobně se podívat do míst, kam se pravděpodobně většina z nás nikdy (doufejme) nedostane. Jeli jsme přímo do věznice! Jak jsme se dozvěděli, těchto besed odsouzený už zorganizoval přes 300, ale my jsme byli teprve třetí škola, která osobně přijela, všechny ostatní školy měly videohovory. Jelikož nikdo z nás nemá zkušenosti s pobytem ve vězení, tak už jen počáteční vstup nás překvapil. Vstupovat jsme mohli jen po čtyřech, museli jsme předložit doklad totožnosti, odložit vše, jako na letišti, dokonce někteří museli zout i své okované boty. Takto vždy skupinka čtyř postupovala přes několik takovýchto „bran“ a dveří, které nikdy nešly normálně otevřít, ale jen v určitý moment „na povel“, až jsme se konečně, skoro po hodině, všichni ocitli na dvoře obehnaném vysokou zdí nahoře s ostnatým drátem. A pak už se otevřely poslední dveře a vešli jsme do vězeňské kaple. Tady jsme se posadili a seznámili se s hlavním aktérem celé besedy. Ovšem ani tady jsme nebyli sami, byli jsme obklopeni dalšími pracovníky vězení – vychovatelem, psychologem, kaplanem a ještě několika dalšími, kteří celou besedu bedlivě sledovali.

Odsouzený vyprávěl o svém životě, který se od dob jeho mládí nesl v duchu drog. Zažil období bohatství, období drsných pádů, až nakonec teď si odpykává trest už v několikáté věznici. Jak sám říkal, v každé věznici to vypadá jinak, někde se existuje hůř, někde je to snesitelnější, ale cely rozhodně nejsou komfort nikde. Stejně tak spoluvězni, se kterými člověk sdílí několikalůžkovou celu mnoho let. Vyprávěl i o tom, jak surově se k sobě spoluvězni mnohdy chovají. Odsouzen byl k 18 letům vězení, když byl zatčen, měl z druhého manželství malého čtyřměsíčního syna. Ale má veliké štěstí, protože jeho manželka i se synem, teď už 13letým, ho navštěvují. To je to, co ho hodně drží nad vodou. Jak sám říká, většina odsouzených toto štěstí nemá, po nástupu výkonu trestu se jim rodina rozpadá a nikdo je nenavštěvuje, jsou sami, nemají se kam vrátit.

Po skončení jeho vyprávění se žáci ptali, otázky po tomto vyprávění naskakovaly samy. Ale nebylo už moc času, ten jsme měli vyměřený, takže pak už rychle, rychle, ještě si vzít jeho brožuru „Zachraň si život“, do níž se nám mnohým osobně podepsal, v níž popisuje svůj skutečný příběh, a rychle stejnou cestou zpět. Tentokráte to už bylo rychlejší, nevstupovali jsme, ale odcházeli. Všichni! Nikdo nezůstal!

Co však v nás zůstalo, tak to bylo mnoho vykřičníků, otazníků. Má cenu to vůbec zkoušet? Když už zkušenosti mám, můžu takhle skončit? Není to všechno nadsazené? Může se to stát i mně?

Jak říká odsouzený: „Spadnout do závislosti na drogách jde lehce, ale je to chyba, která člověka pronásleduje celý život. Pokud toto mé varování odradí od užívání drog nebo zachrání, byť jediného mladého člověka, byl bych šťastný.“

Mgr. Eva Sychrová